Jarní prázdniny na chatě v Jeseníkách bez wifi připojení. Svoji běžnou výuku jsem zrušila, přece jen jsem si chtěla opravdu užít volna, ale tak úplně mi to nedalo. Nabídla jsem studentům možnost anglického telefonátu, ne formou běžné lekce, ale jen hovoru v angličtině – ani slovo česky. V hodině můžete telefonování také nasimulovat, ale i když pošlete studenty za dveře a opravdu si ve dvojicích nebo s vámi telefonují, není to úplně totéž, jako když jim telefon zazvoní zničehonic vprostřed nějaké pracovní činnosti, bez předchozího upozornění, přípravy, tréninku frází a vůbec rozmluvení v angličtině. Navíc lektor opravdu není za rohem, ale o pár set kilometrů dál.
Někteří studenti možnosti nadšeně využili, protože občas v práci telefonovat anglicky musí, a některé to dlouho předem nebo poté straší ve snech (viz vtipná historka na konci tohoto textu) – spousta lidí nerada telefonuje i v češtině. Nějaký plán předem samozřejmě byl – vybrali si den nebo dny a časové rozmezí, ale v něm už mohl telefon v délce cca 20 minut přijít kdykoli (a opravdu na to většina studentů mezitím zapomněla a můj telefon je překvapil). Mně to naopak dalo volnější ruce v tom, jak si tuto práci zorganizovat na dovolené s rodinou, aniž jsem příliš narušila plány společně tráveného času. Například jsme na výletě došli ke krásnému velkému hřišti u stánku s občerstvením, takže děti měly o zábavu postaráno a já si dala chvilku práce u kávy na klidném místečku na kraji lesa.
Vím, že existují přímo lekce angličtiny jen po telefonu, někdo takhle užitečně využívá čas při dlouhých přejezdech do práce, ale určitě bych tuto možnost doporučila jako zpestření i pro studenty s „klasickou“ výukou. Moje zkušenost je taková, že jsme to zvládli plných 20 minut pouze v angličtině i se studentem na úrovni slabší A2 – stačí jen jeho i vaše odhodlání. Ano, zasekli jsme se asi 5 minut jen na tom, od kdy do kdy má vlastně tu noční směnu a kdy že má pak volno, ale opravdu jsme se nakonec dorozuměli a myslím, že měl velkou radost z toho, že vedl tak dlouhý telefonát v angličtině.
Určitě si ale předem připravte otázky nebo alespoň témata, o kterých budete mluvit. Sami své studenty znáte, ne všichni jsou tak výřeční, že by neustále rozvíjeli a posouvali hovor přirozeně dál. A druhá věc, která měla pro studenty přínos, byla moje zpětná vazba (proto ten papír a propiska v úvodní fotce). Sice jsme si celou dobu jen povídali a nic jsem je „neučila“, resp. nevysvětlovala, byl to opravdu jen hovor, ale já si přitom zapisovala poznámky a ty jsem jim potom přehledně okomentované poslala z mobilu na mail.
Malá perlička na závěr. Týden předem, kdy jsme se se studenty na této možnosti domlouvali, jsem na lekcích dávala k dobru příběh mého dědy: Když mi bylo 16, vyjela jsem do USA na střední školu. O rok později po návratu domů jsem si se svojí úžasnou hostitelskou rodinou občas telefonovala, a protože to bylo v době, kdy všichni měli jen pevné linky a internet na rychlé plánování taky ještě všude příliš nefrčel, každý telefonát jsme si domlouvali dlouho předem. Jednou jsem takhle věděla, že má rodina volat, ale já jsem z nějakého důvodu nemohla být doma. Doma měl být můj děda, vzdělaný, zcestovalý muž, který uměl perfektně německy a nějaké základy angličtiny jako samouk taky měl. Vzal to jako výzvu, souhlasil, že se naučí frázi, že nejsem doma, že přijdu tehdy a tehdy, a že jim prostě tohle řekne, až zavolají. Když jsem přišla domů a ptala se – tak co, volali, domluvili jste se? – děda přiznal, že se tak bál zazvonění, že telefon radši úplně odpojil! Tahle historka, která studenty dost pobavila, krásně ilustruje, jak moc stresující někdy může hovor v cizím jazyce být. V tomto případě se ani nemohlo nic strašného stát – telefon se přece mohl nechat zvonit a nezvednout. Nebo se mohl zvednout a přinejhorším se nedomluvit a položit to. Ale ten strach ze selhání je někdy silnější než my. Takže – nebát se a trénovat!